Mongolská krajina se mění s každým ročním obdobím. Jsou tu široké travnaté pláně, kamenité svahy i suché stepi, nad nimiž se vítr prohání tak volně, jako by mu patřil celý obzor. Zimy bývají dlouhé a tvrdé, léto krátké. Člověk se tu naučí sledovat počasí, číst krajinu a vědět, kdy je čas vyrazit dál.
Nomádské rodiny se svými stády putují mezi sezonními pastvinami. Domovem jim bývá ger – kruhový stan, který se dá rozebrat, převézt a znovu postavit tam, kde je pro zvířata dost potravy. Každodenní život se řídí potřebami stáda: ráno se kozy vyhánějí na pastvu, během dne se hlídají a večer se vracejí k táboru. O znalostech počasí, pastvin a péče o zvířata se rodiny učí po generace.
Kašmír není celá kozí srst. Je to jemná, měkká podsada, která koze pomáhá přečkat chladné měsíce. Nad ní roste hrubší krycí srst, která chrání před větrem a počasím. Na jaře, když se oteplí a kozy začnou přirozeně línat, přichází čas sběru. Zkušení pastevci poznají, kdy je podsada dostatečně uvolněná. Potom ji opatrně vyčesávají ručně kovovým hřebenem, aby odstranili jemný podklad a ponechali ochrannou krycí srst.
„Možná část svetru,“ odpoví Saruul. „Jedna koza ho sama neudělá.“
V tom je také jeden z půvabů kašmíru: na svetr nestačí vlna jediné kozy. Zvíře poskytne jen malé množství jemné podsady a za každým měkkým vláknem stojí práce pastevce, péče o stádo a trpělivé čekání na správnou chvíli.
V létě některé rodiny zamíří výš, do horských oblastí, kde se po tání sněhu otevřou nové pastviny. Jiné zůstávají v krajině, která je jim blízká. Když se dny zkracují, stádo se přesouvá na podzimní pastviny. Mongolská zima může být mimořádně tvrdá a zvířata se drží poblíž zimního tábořiště. V obzvlášť těžkých zimách (pohroma zvaná dzud) může silný mráz a hluboký sníh ztížit přístup k pastvě.